Jak to vše začalo

Narodila jsem se do chudé farmářské rodiny jako čtvrté ze šesti dětí. Nebyli jsme hluboce věřící, ale občas jsme navštívili katolickou bohoslužbu. Živě si pamatuji jeden okamžik: bylo mi asi pět nebo šest let, tiše jsem seděla a jen se rozhlížela po kostele a cítila hluboký, nevysvětlitelný pokoj. Uvědomovala jsem si Boží přítomnost způsobem, který jsem tehdy nedokázala vysvětlit, ale věděla jsem, že Bůh je skutečný.

Moje rodina - chybí jen sestra, která fotila

Když mi bylo asi sedm let, navštívil nás bratranec. Dospělí si povídali za zavřenými dveřmi a nám děti tam nepustili. Moje dětská představivost se rozjela naplno a myslela jsem si, že tam řeší nějaké super tajné věci.  Ale nikdo mi nechtěl říct o čem mluví, protože jsem byla jen dítě a „nerozumím tomu”. Později jsem zjistila, že si povídali o Bohu. Nakonec nás bratranec vzal do charismatické církve v Brně. Kázání si vůbec nepamatuji, ale pamatuji si okamžik, kdy se řečník zeptal, jestli chce někdo odevzdat svůj život Ježíši. V tu chvíli jsem věděla, že to je přesně to, co chci udělat. Šla jsem dopředu, šťastná a pevná v mém rozhodnutí. Ten den odevzdali svůj život Ježíši i můj otec a další sourozenci.

Byla jsem upřímně šťastná a myslela jsem si, že můj otec bude mít radost se mnou. Ale velice brzy jsem od něj dostala studenou sprchu. Začal pochybovat o mých motivech. Podle něj jsem ho jen napodobovala a vyhledávala pozornost ostatních. Řekl mi, že jsem svůj život doopravdy nevydala Ježíši, protože jsem byla příliš mladá na to, abych tomu rozuměla. Když jsem viděla, jak můj vlastní otec, ke kterému jsem tehdy vzhlížela, pochybuje o mém rozhodnutí uvěřit v Ježíše, zaselo mi to do srdce semínko pochybností – semínko, které se naplno rozrostlo až mnohem později.

Moje dětství bylo směsicí obyčejných nedělí v církvi a mimořádných okamžiků, kterým jsem úplně nerozuměla. Otec začal sloužit v romské církvi. Cítil se k nim povolán a často mě bral s sebou na návštěvy k nim domů. Bylo mi asi osm nebo devět let. Byla jsem nevinná, naivní a nevěděla jsem, co si myslet o pozornosti romských chlapců. Připadalo mi, jako by soutěžili o to, kdo první políbí tu „bílou holku“. Pokoušela jsem se o tom mluvit s otcem, ale vždycky mě odbyl s tím, že si jen vymýšlím. Byl tam jeden starší chlapec, který se mě jednou pokusil zatlačit do kouta a dotýkat se mě, ale nějak se mi povedlo utéct. Po tomhle zážitku jsem tam už nechtěla chodit. Což mému otci jen potvrdilo, že nejsem doopravdy věřící, protože jsem těm dětem odmítala říct o Ježíši. Nikdy se nezeptal, co se vlastně stalo. Záleželo mu jen na tom, jak vypadá před lidmi a moje neochota vrhala stín na jeho službu. Díky Bohu, že mě chránil.

Neděle v rómské církvi

Po nějaké době jsme začali chodit do jiné církve. Tehdy jsem potkala Františka, vedoucího dětské služby ve Slově života. Je to jeden z těch vzácných dospělých, kteří si nemyslí, že děti jsou hloupé nebo neschopné pochopit duchovní věci. Naopak – povzbuzoval každé dítě, aby osobně poznalo Ježíše. Bral mě vážně a pomáhal mi růst ve víře. Pamatuji si svůj první misijní tábor, který vedl, když mi bylo jedenáct. Pomáhali jsme lidem s domácími pracemi a vyprávěli jim o Ježíši. Bylo to jednoduché, ale něco to ve mě probudilo. Cítila jsem se plná života, potřebná a hluboce naplněná. Chtěla jsem dál pomáhat lidem – zejména těm, kteří jsou outsideři. Začala se ve mě formovat touha pomáhat a František mě v tom podporoval.

Dodnes si pamatuji slova povzbuzení, která mi napsal na certifikát z misijního tábora. Dala mi pocit, že na mně záleží – a dala mi naději a jistotu ve víře, kterou jsem zoufale potřebovala. Protože to semínko pochybností začalo růst, ale díky tomuto pokornému Božímu muži se jeho růst zpomalil. Pořád bylo potřeba, aby se s tím vypořádal Bůh – ale vše ve správný čas.

V sirotčinci na misii v Rumunsku

Moje dospívání probíhalo ve znamení rostoucích konfliktů doma. Můj otec, často naštvaný a nespokojený, se křečovitě držel své role „hlavy rodiny“. Vyžadoval absolutní poslušnost a když jsme neposlechli, tak nás čekal trest. V hněvu nás bil. Nebylo to jen poplácání po zadku, ale pořádný výprask. Naposledy mě zbil, když mi bylo dvanáct. Celé nohy jsem měla pokryté modrými a fialovými modřinami. Ale věřila jsem, že je to moje chyba, protože jsem zadaný úkol neudělala dle otcových standardů, takže jsem to nikomu neřekla, aby si o mě nemysleli, že nejsem dost dobrá.

Moje matka byla hlavním terčem jeho hněvu. Celé roky ji ponižoval a urážel. Živě si pamatuji jeden večer – otec na ni řval a házel věcmi kolem sebe. Jeho tvář byla rudá a zkřivená vztekem. Ona jen mlčela. Po tváři jí tekly slzy. Už se mu nic nesnažila vysvětlit. Už se nesnažila, aby ji pochopil. Nakonec se mu přece jen povedlo ji zlomit. Stála jsem tam neschopná se hnout a přála jsem si, aby ji někdo zachránil.

Druhý den ráno mě máma odvezla na autobusovou zastávku. Objala mě, dala pusu a čekala, až autobus i se mnou odjede – něco, co nikdy předtím neudělala. To bylo naposledy, co jsem ji viděla. Toho dne zemřela při autonehodě.

Poslední rodinná fotografie

Následující dny si pamatuji jako v mlze. V den pohřbu se můj otec a jeho neteř chtěli modlit za vzkříšení mojí mámy. Shromáždili nás děti do kruhu kolem její rakve, jen pár minut před začátkem pohřbu. Zavřela jsem oči, ale nechtěla jsem se modlit. Nechtěla jsem, aby se vrátila do toho pekla. Ale pak jsem se začala cítit provinile, protože kdyby se to dozvěděl můj otec, tak by se určitě zlobil. Řekla jsem tedy Bohu, že pokud chce, ať ji pošle zpátky. A najednou jsem ji viděla, jak se usmívá a říká mi, že je šťastná a nechce se vrátit. Pocítila jsem pokoj. Bylo mi čerstvě čtrnáct let, ale v tu chvíli jsem si byla jistá, že máma je zachráněná.

Život se otočil o 180°. Museli jsme se odstěhovat z našeho pronajatého domu. Můj otec si nedokázal udržet práci – všechno kromě farmaření bylo pod jeho úroveň. Mě a mého staršího bratra poslal k rodině, kterou jsme znali z církve a on se s mými mladšími bratry přestěhoval se do jiného města. Moje dvě starší sestry byly dospělé a už měly své vlastní životy. A tak jsem během těch dvou týdnů nejen ztratila matku, ale i celou rodinu.

Po několika měsících se můj otec rozhodl, že bychom měli znovu žít spolu jako rodina. Ale to, co následovalo, bylo horší než cokoli předtím. Jeho mentální stav se stále zhoršoval, byl čím dál více paranoidní a manipulativní. Obviňoval mě a mého staršího bratra z nevhodných věcí, které se nikdy nestaly. Odmítl vzít mého čtyřletého bratra do nemocnice, přestože ten měl obrovské bolesti. Ukázalo se, že to byl zánět slepého střeva – díky mé sestře byl odhalen včas. Moje starší sestry se tak bály, že nás zabije, že začaly schovávat nože.

V té době jsem cítila, že život za tu bolest nestojí. Nechtěla jsem už nic cítit. Jedno odpoledne, když jsem byla sama doma, jsem prohledala celý byt a hledala prášky, abych to ukončila. Našla jsem jen pár ibuprofenů a půl lahve rumu. Upřímně jsem věřila, že to bude stačit. Tak jsem si vzala prášky, vypila rum a lehla si na pohovku. Řekla jsem Bohu: „Jestli chceš, abych žila, tak mě nech naživu.“ Byla jsem připravená zemřít – i když teď chápu, že to, co jsem si vzala, by mě nezabilo. Prospala jsem celé odpoledne a noc. Ráno jsem se probudila a cítila se skvěle. Takže jsem to brala jako znamení od Boha, že si nepřeje, abych zemřela.

Naivní? Rozhodně – byla jsem patnáctiletá holka, která se sama potýkala s obrovskou bolestí. Ale tohle mi dalo naději, že mě někdo chce. V žádném případě bych nikomu neřekla, ať to vyzkouší taky. Ale mám za to, že Bůh dokáže vzít naše hloupé, naivní nápady a proměnit je v něco dobrého.

Nakonec se můj otec zhroutil a byl přijat do psychiatrické léčebny. Po propuštění nás znovu opustil. Zůstala jsem ve stejné rodině jako předtím, než jsem se nakonec nastěhovala ke své starší sestře. Bylo mi šestnáct a život se sestrou byl nebe. Konečně jsem měla klid a nemusela jsem každý den poslouchat urážky a ponižování. Otec nás občas navštívil, ale každá jeho návštěva skončila mými slzami a pocitem nedostatečnosti.

Navzdory všemu jsem se Boha nikdy nevzdala. Víra – a služba druhým lidem – byla jediná věc, která dávala nějaký smysl veškeré mé bolesti. Vrhla jsem se do církevního života: vedla jsem mládežnickou skupinu, pomáhala v dětské službě, organizovala letní tábory. Rozuměla jsem těm, kdo byli přehlíženi – dětem, které nezapadaly. Možná proto, že jsem se v nich viděla. Možná proto, že jsem chápala, jaké to je cítit bolest.

Klaun na rodinném odpoledne s církví

"Moje" děti na táboře

Sdílím se se zážitky z misijního výjezdu

Když mi bylo osmnáct, můj otec se znovu objevil. Chtěl „znovu vybudovat rodinu“, a tak jsme se nastěhovali k sobě. A začarovaný kruh se opakoval – každodenní urážky, ponižování, manipulace, neustálá kritika. Nic, co jsem udělala, nebylo dost dobré. Často mi vykládal, že určitě skončím jako děvka vdaná za narkomana. Opravdu nechápu jak na toto přišel.

Ale Bůh mě nikdy neopustil. I když jsem pochybovala, bojovala s pokušením a alkoholem a pořád hledala lásku – věděla jsem, že je se mnou a v mých nejhorších chvílích mi vždy poslal někoho do cesty, kdo mě tím provedl. On byl důvod, proč jsem věřila, že to všechno musí mít nějaký smysl. Byl to jeho Duch svatý, který byl tou tichou silou ve mně, která mě neustále povzbuzovala: „Nevzdávej to.“

Potkala jsem lidi, kteří mi pomohli najít pevnou půdu pod nohama. A díky tomu teď vím, jak jeden člověk dokáže ovlivnit a častokrát i zachránit život někomu, kdo už neví kudy kam.

Dnes mám možnost kráčet po boku dětí a teenagerů z obtížného prostředí. Mohu jim ukázat, že na nich záleží. Že je někdo vidí. Že v ně někdo věří – i když si oni sami nevěří. Mám tu čest nechat Boží lásku proudit skrze mě a dotknout se jejich srdcí – a to je to, na čem skutečně záleží.

Děkuji, že jste dočetli až sem. Můj příběh zde nekončí. Na cestě životem jsem zažila požehnání i další ztráty. Pokud vás můj příběh zaujal, zůstaňte naladěni na druhou část – přijde brzy.