Jak to vše začalo - pokračování

Když jsem přemýšlela, jak uchopit druhou polovinu svého svědectví, v hlavě mi zněla jedna věta. Byla mi prorokována, když mi bylo asi devět let. Hostující kazatel tehdy nade mnou řekl: „Lidé tě uvidí a budou se ptát, proč jsi tak šťastná. A ty řekneš jediné slovo: Ježíš.“

Tehdy jsem ještě vůbec netušila, co všechno mě v životě čeká.

Mohla bych pokračovat vyprávěním dalších příběhů, a bylo by to zase na dlouho. Když mi bylo dvacet, lékař mi oznámil, že mám vážný hormonální problém a že pro mě bude velmi těžké otěhotnět. Tehdy mě to příliš netrápilo. Můj manžel o všem věděl ještě před svatbou a jeho neochvějná víra, že děti mít budeme, mě dodnes nepřestává udivovat.

Tenhle náš příběh zkrátím: navzdory všem negativním prognózám Bůh znovu prokázal svou věrnost. Dnes máme tři úžasné děti. Jejich příběhy by vydaly na samostatná svědectví a pokud vás to bude zajímat, ráda se o ně někdy podělím.

Vztah s mým otcem byl jako na houpačce. Chvíli bylo dobře, chvíli bylo všechno špatně. Když jsem čekala druhou dceru, jeho psychický stav se začal výrazně zhoršovat. Asi týden po porodu za mnou přijel na návštěvu. Choval se tak sprostě a agresivně, že jsem mu musela nastavit jasné hranice. Nesmírně ho to rozčílilo a několik měsíců se mnou nemluvil. Několikrát jsem ho pozvala na návštěvu, ale mlčení pokračovalo a jeho fyzické zdraví se mezitím výrazně zhoršilo. Po několika měsících dostal infarkt a zemřel. Byla jsem za ním v nemocnici, kde ležel v komatu. Nevím, jestli mě slyšel, ale v tu chvíli mě zaplavil soucit a hluboký smutek nad tím, kolik bolesti sám v životě nesl. Kvůli svému psychickému stavu nikdy nemohl být skutečně šťastný a celý život svým způsobem trpěl. Bylo mi líto, že nikdy nemohl být tím otcem, kterého jsme potřebovali. Přijala jsem ale, že se snažil tak, jak uměl. A díky Boží milosti jsem mu dokázala odpustit. To neznamená, že bych schvalovala jeho chování. Ale kdo jsem já, abych ho odsoudila?

Uběhlo několik let a já zjistila, že jsem znovu těhotná. Tentokrát neplánovaně. Byla to obrovská radost. Říkala jsem si, že se život konečně dostává do normálu. Měla jsem dobrý vztah se sourozenci, byla jsem si blízká i s mladším bratrem. Poprvé jsem si dovolila věřit, že už bude „jen fajn“.

A pak přišla rána, která mě zlomila.

Můj mladší bratr spáchal sebevraždu. Největší šok mého života. Nikdo z nás nechápal proč. Nenechal žádný dopis na rozloučenou, žádné vysvětlení. Poslední zápis v jeho deníku byl plný naděje. Starala jsem se o něj od jeho šesti let, kdy nám zemřela maminka. Zaplavily mě pocity viny. Že jsem mu nedokázala pomoci. Že mi natolik nevěřil, aby se mi svěřil s tím, s čím bojoval. Neustále se mi přehrávaly naše rozhovory z posledních týdnů. Byla jsem na něj příliš tvrdá? Co kdybych mu tu osudnou noc zavolala? Mohla jsem ho zachránit? Je to moje vina?

A kde je v tom všem Bůh?

Následovaly otázky, pochybnosti, vztek. Nebyla jsem schopna se modlit. Nechtěla jsem s Bohem mluvit. Asi rok jsem ignorovala tichý vnitřní hlas, který mi připomínal, že věci nejsou takové, jak se zdají. A pak jsme tak nějak „náhodou“ začali chodit do místního křesťanského společenství.

Bůh postupně změkčoval moje zatvrzelé srdce. Připomínal mi, že Jeho láska neznamená život bez bolesti. Znovu a znovu mi v lásce ukazoval, že nejsem zodpovědná za rozhodnutí druhých lidí. Ukázal mi i místa, kde jsem se mohla zachovat lépe. Situace, ve kterých jsem potřebovala požádat o odpuštění.

Ztráta mého bratra mě zlomila. Rozbila moji víru. Zničila všechno, o čem jsem si myslela, že vím. Ale ve chvíli, kdy jsem se pokořila před Bohem a odevzdala Mu svou bolest, zmatek, strach i nevíru, Bůh to všechno začal přetvářet v něco nového. A tvoří dodnes. Ve chvíli, kdy jsem přestala spoléhat sama na sebe, začal mi otevírat nové příležitosti a uvádět mě do života, po kterém jsem vždy toužila — života v Jeho plánu.

Nevím, co mě ještě čeká. Ale vím, že jsem šťastná díky jedinému: Ježíši.